Vodní mlýny

Na Sedlčansku v minulosti fungovalo kolem sedmi desítek mlýnů, roztroušených zejména podél Vltavy, Brziny, Mastníku a jejich menších přítoků. Původní veliký význam mlýnů pro život zdejších obyvatel je dnes tatam a staly se z nich docela obyčejné chalupy, obytná stavení i ruiny. Nejkrásnější z dochovaných mlýnských staveb je kupodivu zároveň ta nejstarší. Nachází se v   na potoce Svrchnici a v kamenném portálu vstupu do mlýnice je vytesán letopočet 1508. Jedná se doslova o pohádkový příklad starého českého mlýna, jehož součástí byla zpravidla stoupa na výrobu krup, někdy také olejna, případně i pila na pořez kulatiny.

Dalším typem je umělý válcový mlýn (zvaný též umělecký). Jeden z mnoha je například v Drážkově . Nazýván je Šámalův či Herynkův a má přes kilometr dlouhý náhon. Umělé mlýny vznikaly většinou ve druhé polovině 19. století přestavbou původních českých mlýnů. Soustava strojů na čištění obilí, prosévání, třídění a případné míchání mouky byla umístěna v nových podlažích. K drcení obilí se místo mlecích kamenů používaly moderní válcové stolice. Melivo bylo do vrchních pater dopravováno výtahy a pohon strojů byl zajištěn od hlavního hřídele pomocí transmisí, řemenic a plochých řemenů. Od počátku 20. století pořizovali někteří mlynáři místo vodních kol výkonnější a spolehlivější vodní turbíny a jako náhradní zdroj pohonu také výbušné motory.

Robustní naftový jednoválcový motor využíval například Červený mlýn u Krašovic, kde se mimochodem natáčela slavná mlynářská scéna pro fi lm Na samotě u lesa. Menší skupinou jsou mlýny poloumělé, které vznikaly snahou co nejlevněji modernizovat starý český mlýn. Základem zůstávalo mletí na mlecích kamenech a zařízení bylo doplněno jednoduchou sestavou na čištění obilí a vysévání mouky. Zachovalo se například ve mlýně v osadě Brod  na Varovském potoce. Ale pokud se budete chtít k některému z mlýnů vypravit, pak budete zřejmě nejvíce zvědavi na mlýnské kolo. V takovém případě doporučujeme navštívit Kunclův mlýn na Brzině, dříve nazývaný Šourkův.

Charakteristickou součástí mlýnů je samozřejmě vodní kolo. V průměru mívala zpravidla 3 až 5 metrů, což záviselo na získaném spádu. Šířka kola se volila hlavně podle množství vody, které bylo k dispozici, a také podle potřebné síly k pohonu mlýna (jednalo se o výkon 4 - 12 HP). Vodní kola se vyráběla většinou z borového dřeva, hřídel pak z dubu nebo jedle. K pohonu kola se využívaly i docela slabé potůčky, ovšem takový mlýn pak potřeboval nádrž nebo rybníček pro akumulaci vody. Ta se z potoka přiváděla mlýnským náhonem, jehož délka odvisela od spádu toku v dané lokalitě. Při menším spádu se musely budovat náhony dlouhé stovky metrů a výjimkou nejsou ani náhony o délce kolem jednoho kilometru. Menší průtok zároveň znamenal nutnost zadržet více vody. Nádrž se většinou napouštěla v noci a ve dne se mlelo (spíše jen část dne). Na kolo se voda přiváděla dřevěným žlabem, takzvanými vantroky. Od mlýna pak odtékala zpět do potoka odpadní strouhou. V chudých mlýnech musel veškerou práci zastat sám mlynář, případně s pomocí své ženy nebo potomka. Běžně však pod vedením majitele mlýna - pana „otce“ mlynáře - pracoval tým složený ze stárka, mládka a práška. Lidé si zpravidla vozili vlastní zrno a podle zvyklosti buď počkali na místě na jeho semletí, nebo dostali odpovídající množství již hotové mouky.

Mlýn Blahova Lhota

Kunclův mlýn